K luzným tě výším, poutníku mladý
letmo jenž spěcháš k zápolům ducha,
v různé zvou kraje různé dvě vnady,
a přec k nim stejně srdce tvé buchá,
okem jich žhavým vzníceno v hrudi
čaromoc obou nadšeně hlásá,
jménem jich slastné ozvěny budí:
ó pravda! ó krása!
Jedna, hle, píše s nevinnou tváří
odvěký zákon, prastarý, prvý,
s úsměvem věčným, nechať jí září
červánkem písmo neb rudou krví;
druhá k svým strunám s plamenným zřením
rozkošných zjevů zázraky jásá;
k oběma zíráš s toužebným chvěním, —
toť pravda, toť krása!
V blankytu hvězdném, v májovém květu,
v bouři, jež ničí, v červu, jenž hlodá,
v rozkoše snění, v myšlénky letu,
v lásce, jež klame, v zradě, jež bodá,
dvé ono v ladu či v kruté válce
pne k sobě náruč, zbrojí se, pásá,
sestersky blízko neb v cizí dálce,
i pravda, i krása!
Boří a tvoří svorně i vzdorně,
jedna kde prchá, druhá tam trůní;
nevíš, kdy bleskem srazí se sporně
a kdy ti splynou lahodnou vůní.
Jedna kde soudí, jedna kde věří,
druhá i víru i sudbu střásá!
Která jest vyšší? kdo let jich změří?
či pravda, či krása?
A přec — ó vzdej se té jen či oné,
nezbloudíš nikdy, kam tobě kynou
dráhy jich smělé, vzletné či sklonné,
nechť v různé konce světů se vinou;
obě té vedou k jednomu cíli,
obě jsou božské, v obou je spása!
Blažens, kdy k tobě milosť svou chýlí
buď pravda, buď krása!
Vzhůru, jen vzhůru za ideálem
v zápalu vroucím, se srdcem čistým;
v něm obě zvučí v souladu stálém,
v něm planou světlem velkým a jistým!
Mladosti jará, perutí vzletnou
vzhůru-li sil ti nadšení zavdá,
sladce ti vzdají korunu květnou
i krása, i pravda.