Ó mládí! Jak si tebe nevšímá
sám člověk, když tě žije.
V nejasných rysech víc ho dojímá,
co v budoucnu se kryje,
a nedbalý je k něžným krásám tvým,
k dnům nestarostným, jásavým;
po kraji lučnatém se honí,
po mezích, lesích šumivých,
necítí, vzduch jak květy voní,
nechápe zemi na potulkách svých.
Pomaten do života vrhne se
v nerovné zápasení,
zákeřný proud jím často otřese
v nezdolném burácení,
a nadarmo se brání vlnám těm
v útoku stálém, obrovském.
Po příštím nelze zatoužiti,
tam čeká stáří loudavé,
a v koutě vlhkém u rokytí
lákají stále hroudy černavé.
„Ach, škoda mládí!“ v hnutí hlubokém
z dna duše ozývá se,
a radosť dětství v pruhu širokém
se rozpne v staré kráse;
však není času, sladkých uznání
pro první nestarostné těkání,
spěch všední přes všecko se valí,
nevolných starostí je čas
a v zapomenutí se halí
odlehlý, neslyšený mládí hlas.
Však člověka jak stáří do sítí
znenáhla upoutává,
tu vůni dávnou, jemnou ucítí
pokleslá, schladlá hlava,
a o holi když stařec vyjde ven,
mladosti volné obklopí ho sen,
vše jasně před ním vstává z temna,
hry dětské, hlásky školáků,
vzpomínka jakás slzně jemná
na příběh z žití předků dobráků.
A nežije již době současné;
zas jako dítě chodí,
po volné, panské louce překrásné
svěží se travou brodí,
a znova žije dávno stichlý ruch,
v sny oprchalé hrouží se mu duch,
opojné jejich vůně dýše,
v jich šum se mění znenáhla
a píseň dětství zní mu tiše
dojemná, volná, zbožná, obsáhlá.