Byla zima tuha
a nehoda druhá:
mnoho sněhu napadlo,
smutné na jaře divadlo!
Na horách ledovitých
sluncem a deštěm roztál sníh.
Potoky zrůstaly v široké řeky,
kol sebe vydaly divoké jeky,
doly a lučiny zatopily,
roviny v jezera proměnily.
Proudem se valil Dunaj k městu;
ledy se stavěly proudům v cestu.
Domy jak ostrovy z potopy strměly,
ubozí lidé o pomoc úpěli.
Těžké je se živlem potýkání!
tu ledu vír, tam proudění vod:
jinde byl mělký k plavbě brod. —
V nouzi této mimo nadání
jasný pán se vyskytnul,
jako hvězda zasvitnul.
Nedbaje na proud, na vodu,
nedbaje na přívalné ledy
pomoc rozesýlal všady.
těšil a poskytoval rady;
a lid strachem a bídou bledý
v pánu poznal arcivévodu
Ferdinanda dobrého,
krále našeho.