Z mraků nepohnutých ticho visí němě,
v stále vyšších vrstvách hromadí se sníh,
halí v rubáš lemy moří zamrzlých,
docela ční nahá stuhlá tváře země.
Není měst neb věky zdrtily jich valy,
rozhlodal již břečtan balvanů jich tříšť,
není míst kde ruch vřel lidských mravenišť,
trosek není již, by „My jsme byli!“ lkaly.
Není šumných hvozdů, větry štvaných moří,
nebo zvěř již všecka, všechen lidský rod
chmurné kletby svojí vyčerpaly hlod,
splněny jsou časy, vše se v ticho noří.
Jako z desky ploché hrobu antického
lampy bledý zmírá, mihotavý květ,
plné nudy slunce chví se v prázdný svět,
mroucí neosvítí nikde praničeho.
Netvor nenasytný zhltil všecko žití,
svědkem budiž toho stádo chvějných hvězd,
na vás nyní bát se, třást se na vás jest,
zde již hrozný netvor hlad svůj nenasytí.
Myšlenka, ctnost, bolest, naděj, lítost, tucha,
láska, která věky křídlem létla kdys,
co jsou nyní všecky a co, duše, ty’s ?
z mlčícího co se stalo z mrtvých ducha?
Zmizelo tak všecko, stopy po tom není,
se vzpomínkou na svět mladý, spanilý,
v jednom hrobě věky všecko ukryly,
illusi též božskou i ruch pokolení.
Slunce! Starý druhu dávných zpěvů, lesů,
obilí a květů otče milený!
Vyčerpané rázem zhasni plameny,
pastýřův jak oheň ztracen na skal tesu.
K čemu váháš ještě? Zem je mrtvá, pustá,
udělej jak ona, umři, k čemu žít?
Uvolněných planet z pasu tvého svit
jak prach větry letí, kosmická tříšť hustá.
A též za pár hodin vy se propadnete,
vířící vy davy planet šílených,
v prostory ty bezdné dálek nesmírných,
v němou strž se svatých nebes rozplynete!
Pak Noc bude slepá, velký stín vše zhalí,
bez tvaru v svém prázdnu bez vší plodnosti,
propast klidná, kam vše lehne v marnosti,
co jsme Časem, Číslem, Prostorem zde zvali.