Na skále stál a moře divý hluk
vln mocná rámě vzhůru vznášel,
on v tváři bol a v srdci tolik muk,
jak zoufalec, jenž smrť si našel.
Na luhy rodné upíral svůj hled,
zroseno krví padlých synů,
již pro vlast klesli — měsíc vyšel bled
a zahloubal se u vod klínu.
„Již dokonáno, přešel slávy čas
a v lůně věků žezlo dřímá,
pochodeň zhasla, smrti mocné hlas
nám jméno svoje v prsa hřímá.
Tam dokonal a nikdy více již
nevzplane znovu k slávě, k boji,
jej chladná zem a vlastních činů tíž
na věky kryje rouškou svojí.
Má vlasti, s bohem! Došla chvíle dob
i na tebe a v zem tě sklála,
tam černý jícen otevírá hrob
a marně o pomoc bys ždála.
Tví syni klesli, přelámána zbraň
a v poutech naše hynou matky,
tvých pěvců, knězi pobodána skráň,
neb v otroctví jest život krátký.
Hrob otců zdupán, popleněn je kraj
a chata kouříc dohořívá,
kde dříve háj svou šuměl dějin báj,
tam ohořelý kmen se dívá.
A naše nivy napojila krev,
krev otců našich, bratrů, dětí
a v chrámích našich, náš kde umlk’ zpěv,
tam krutý vrah své bohy světí.
Mne volá hrob — má vlasti, s bohem buď!
Mých ramen smrť se nedotekla,
ač v náruč jsem jí nastavoval hruď —
rouhavým smíchem dál se vlekla.
Však přijde doba, strašný onen čas,
kde vaše ruka jednou klesne,
nad vámi vyřkne soud svůj boha hlas —
to národa jsou kletby děsné.
Kříž udělal a políbil tu zem,
pak — valila se vlna dále
a za ní jiná s temným ohlasem
se pokořila staré skále…