Zdaž to sokol hrdě tam
v blesku slunce k výši stoupá,
bystré hledy rozeslav,
na větru se k dálce houpá? —
Aj to letí z hradu pán,
sličný pán na sličném koni;
jezdec hledí vesele,
vesele podkovka zvoní.
S cesty jezdec zabočí
koněm do šumících borů,
ptactvo nad ním šveholí
písně vesny v plném sboru.
Vesna maně rozkvétá
v srdci jezdce lásky touhou,
v rozkošných se lásky snech
jezdec baví cestu dlouhou.
Posupně se z hvozdu vznes’
luňák na peruti sivé,
po kořisti vítané
lačně pátrá oko divé.
Divé oko zaplane:
luňák uzřel svého soka;
mocně máchá perutí
a nepouští soka s oka.
Zákeřnické vraždy chtíč
s pomstou se mu v srdci snoubí:
mládče vrať se pod svůj krov,
smrť tě čeká v lásky loubí!
Jezdec z borů vyniká —
aj tam lesa na pokraji,
v tiché prosté chatrči,
růžinky proň vykvétají;
V tiché prosté chatrči
srdce ví že dojde cíle,
na drahém že srdéčku
vroucí láska najde chvíle — —
Děva, krasší bohyně,
milence již v náruč svírá,
s nevýslovnou milostí
do blahého oka zírá…
Luňák soku v zápětí.
Zakrvavělým zří okem,
jak se vřelým líbáním
snoubí děva s jeho sokem.
Vztekem zakypí mu žluč;
na chvíle se rozpomene,
kde on sám se opájel
slastmi téhož ze pramene.
A již k žertvě pomsty se
zhrzený milenec plíží:
Mládče, spasiž duši svou,
zrádný vrah se k tobě blíží
Aj což platna výstraha!
Láska pro lásku jen žije,
a svět mizí před okem,
srdce na srdci když bije.
Kde se zkázy netuší,
pomsty snadné provedení,
a milence zasáhla
smrtná rána v políbení.