Nestýskej sobě, pane můj,
na věrné na Pražany,
žes k cizincům se utíkal
a proto v kletbu daný.
Včera ti přišli na pomoc
a dnes již soku tvému,
však zejtra jámu vykopou
jak tobě, tak i jemu.
Domácí svár ten hotuje
vždy nepříteli cestu,
zkazí ti svatbu, zatím však
si přijde pro nevěstu.
Nechci tě rmoutit, pane můj,
nebť vzácným jsi mi hostem,
však vzácný i ten okamžik:
slyš pravdu v rouše prostém.
Ta pravda hrdá, stydlavá,
jen k nám na nocleh zajde,
a čím je trpčí vám, tím spíš
pak u nás chleba najde.
Jsem hrobník, zvyklý slíbat lež
a pravdu pochovávat
a věřím, nahá pravda jen
že bude z mrtvých vstávat.
Dnes tomu rok, co pochoval
sem tajně, vlastní rukou
nejbolestnější pravdu tu,
jež dávno trpkou mukou.
Než zejtra slunce vyjde z hor,
ukáži hrob ti v lese,
tam vroucně-li se pomodlíš,
ten hrob tě k trůnu vznese:
Bylo nás málo; počítám
se k nám, že Sázavskému
sem sboru sloužil, zpívaje
s ním rázem k bohu svému.
A se mnou na sta chudiny
zpívalo nebi slávu,
a každý srdce pokořil,
ne roucho jen a hlavu.
Pobožná píseň, mateřským
když zvukem k nebi letí,
stane se z církve rodina
a bůh k ní volá: Děti.
Však odpusť mi tu zpomínku,
to přešlo, — vím to bolně —
jen když mi teskno, zalkám si
ten zpěv, tak mimovolně.
A vždy mi lehko, zpívám však
jen kradmo, jen po tichu,
vždyť propadnul bych dostižen
snad kletbě nových mnichů.
Jich opat, ovšem cizinec
a tebou usazený —
je zlý — však víš, i tebe hnal,
proto žes poražený.
Ne nehněvej se — pravda to
a tvá to vlastní vina.
Co dál — nu vždyť jsi živ a zdráv,
doufejme v hospodina!
Pro zatím hov si bezpečně
u hospodáře svého,
snad kolébavkou bude ti
lós bratra Sázavského:
Bylo nás málo, ale svár —
náš bratr nedomřivý —
měl stálou bitku s každým z nás
a přec byl pořád živý.
Při službách božích pokrytec,
i vstával, lehal s námi,
nešel nám s krku, hodoval
a pil i zpíval s námi.
Ba neměli sme oddechu,
až jednou čista z rána
ne sváru jen, i bratrům všem
se otevřela brána.
Za branou čerstvých mnichů sbor
nám dával milou zprávu,
že knížeti se zráčilo
dokončit naši slávu.
Opata s bratry, hrobaře —
vše rázem vyhozeno,
a v teplé naše hnízdo těch
ledňáků nasazeno.
Kdo z nás chtěl němě otročit
a zpívat po latině,
směl jednou za den přisedat
tam k stolu do kuchyně.
K té hanbě nikdo nesvolil,
každý z nás cosi hlavou
jen pokynul, než rozžehnal
se s rájem nad Sázavou.
A pak se pustil žebrotou
a za každý kus chleba
dal výstrahu s tím příkladem,
že svorné lásky třeba.
To símě vzešlo v národě,
již dozrálo i v klasy —
kdybys byl žencem obratným,
zbudil bys nové časy.
U kláštera tam zaklepal
jen jeden mezi všemi,
však to již bylo po letech
a k tomu kmet byl němý.
Na bedrách vlekl truhlu svou,
do níž se kladl v noci:
nahlídli tedy, služný zpěv
že není v jeho moci.
Nahlídli, že jim nebude
obtížným dlouho hostem,
a že jen přišel ulevit
svým vetchým, starým kostem.
Či kletbou, či snad modlitbou
ten ret se pohyboval —
co na tom? že je šíleným,
nikdo nepochyboval.
V zákoutí církve, v truhle své
tam klečel neustále,
až jednou mnichů celý sbor
vyděsil nenadále.
Uprostřed hóry — v půlnoci
když postní byly časy,
tu v celém sboru najednou
jak divem ztichly hlasy.
A z krypty v středu kostela
vyřítil houf se stínů,
jako za dávna zpívaje
česť, slávu hospodinu.
K oltáři spěli — klenbou teď
jak hromem roztrženou
vylítli. — Kdož tam ještě stál
s tou rukou rozpřaženou?
Kdo vzýval jasná nebesa
nejhlasněj mezi všemi?
kdo teď tu kletbu provolal?
aj to ten žebrák němý! —
Po kletbě zapad’ v truhlu svou
ten pokrytec podvůjný;
zkřiknul však ještě mroucím rtem:
„Hospodi, pomiluj ny.“