Nic nad zvuk neznám trubičky,
když troubí postilion,
že v psaních veze hubičky
a každou za milion.
Pojď ven, ty zlatá děvečko,
pták lépe nedoletí,
přilítlo k tobě srdečko —
zde mám je pod pečetí.
Panenka pečeť rozlomí,
jak mák jí zaplane líc —
tu milý dává vědomí,
že líbá do statisíc.
Hned lístek k srdci uloží,
a v srdci počne to hřát,
jak když se v růže položí
a slyší anděle hrát.
Ten lístek vezme k noclehu,
s ním bude o nebi snít,
sny půjdou v tichém úsměvu
jak zlatý hvězdiček kmit.
Ten lístek vezme do stáří,
s ním v mládí doletí zpět,
že jeseň zjihne ve tváři
a počnou slavíci pět.
Ba ještě v smrti přeletí
jí na rtech vzpomenutí,
že duši slyším vyzněti
co sladké vydechnutí.
Nic nad zvuk není trubičky,
když troubí postilion,
a v psaních veze hubičky
a každou za milion!