Namíchal paní pro spaní —
„Tys, švakrová, jak z růže květ!“
V tom mrtvá víčka odclání —
„Co chceš tu ještě uvidět?“
A skokem k lůžku přikvačil
a palcem víčka zatlačil.
Hned líbal ňadra okrouhlá,
šíj bílou, z růže tkaný ret,
zas mrtvá z lůžka prokoukla —
„Co chceš tu ještě uvidět?“
A skokem mrtvou uchopil
a v rakvi víkem poklopil.
Když byla v hrobě pohřbena —
„Teďs, švakrová, můj celý svět!“
A v měkká klad’ se ramena,
jak do hedbáví, na samet;
až v půlnoc hlavu pozvedne:
„Co chceš, ty mrtvá, vedle mne?“
A mrtvá tak, jak o ní snil:
„Bez tebe nechci v hrobě spát,
tys špatně oči zaklížil,
já kdy chci mohu k tobě vstát,
a já chci sestru uvidět,
jak od tebe jí sladne svět.“
A mrtvá kouká v duše skryt.
ba v nejtajnější srdce kout,
chce manžel z lože vyskočit,
však nemůže ni rukou hnout,
jen mrtvé hledí pod rubáš:
„Ach, ty mně duši vykoukáš!“
A z mrtvé bílý plane svit,
má ruku zvednutou jak v soud,
chce manžel sestru probudit,
a nemůže ni hlasem hnout,
jen mrtvé hledí pod rubáš:
„Ach, ty mne k hrobu vykoukáš!“
Když bylo ještě s půlnoci,
vylítla sestra ze spaní:
„Ach, spějte, lidé, k pomoci,
mně pán můj stydne ve dlani!“
Však pomoc marná dočista,
kdo dobděl, vstát se nechystá.