Jaký to k návsi hluk a sběh?
Dráb, v hrsti dukáty, hlásí:
„Náš Martin vojenský je zběh,
to pány nelidsky kvasí.
Kdo z vás nám vydá ho chvatem,
zde dlaň mu posázím zlatem.“
Sto mužů náves obstoupí
a tambor na buben tluče:
„Než stanné právo nastoupí,
kdo skryl jej, vydej ho ruče!“
A voják patrony váží,
dům k domu obsadí stráží.
Sto jezdců ves kol ohradí
a trubač na troubu troubí:
„Kde skryt je, kdo jej vyzradí,
ves velké uchrání zhouby.“
Sto jezdců s třemenů skokem,
ves projdou pátravým krokem.
Vše marné; bubny udeří,
v tom setník rozkaz dal nový:
„Sem s jeho rodnou mateří,
ta ví, ta nám o něm poví! —
Tu vizte, ruce jak spíná —
rci nám: kdes ukryla syna!“
„Váš hněv mne stihne nevinnou,
Což já vám ubohá zjevím!
Mne mučte touto hodinou,
já vím: že o synu nevím.
Však vědět, kde se vám schová,
pak teprv nepovím slova.
Nač ruce vázat provazy,
nač mne též ukrutně šlehat?
Což platí matce rozkazy —
když syn má ulicí běhat:
jej matka do srdce schová,
tam jest — dál nepovím slova!“
Nic naplat, troubí k odchodu,
jich bubny zavíří vztekem,
dnes vytáhli sem v nehodu,
teď v klení plýtvají vděkem.
Jen matka, trýzněná všemi,
dnes ráj zří po celé zemi.