Kravičku vedou ze chléva,
dvůr plný, sotva že stačí,
na prahu vdova omdlévá
a škytá v oněmlém pláči.
Dráb z drsných vyvolá plic:
„Pět zlatých poprvé, kdo dá víc?“
Na prahu zalká žaloba:
„Mé děti, robátka milá,
života naše zásoba,
váš chléb a jediná síla!“ —
Dráb z drsných vyvolá plic:
„Pět zlatých podruhé, kdo dá víc?“
„Otce smrt náhlá zlomila,
pět dítek při holé dlani,
a já se v práci schromila,
kde vzít a doplatit k dani?“ —
Dráb z drsných vyvolá plic:
„Šest zlatých poprvé, kdo dá víc!“
„Z telátka jsem ji chovala;
když jsme ji na pastvu vedli,
každou jsem krůpěj žehnala,
vždyť z mléka děti mé jedly!“
Dráb z drsných vyvolá plic:
„Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?“
„Každou jsem zvedla travičku,
jíž mléko sladne a tuční,
děti si sedly k ohníčku
a byly na pastvě učni.“ —
Dráb z drsných vyvolá plic:
„Šest zlatých podruhé, kdo dá víc?“
„O hladu a přec bezpeční!
Groš za sýr ukápne v schránku —
byly to hody sváteční,
když zbylo na pomazánku.“ —
Dráb z drsných vyvolá plic:
„Šest zlatých podruhé, nikdo víc?“
„Hrozná to, děti, siroba!
Šest zlatých za moje muka!
Prázdna je naše zásoba —
tak srdce matčino puká!“ —
Dráb z drsných vyvolá plic:
„Šest zlatých po třetí, nikdo víc!“