Ve vsi ticho. Tu se hluku
jednou za rok natropí,
když hoch dívce podá ruku,
neb jí rakev přiklopí.
Ve vsi klidno. V šeru tenkém
klidu ještě přibude,
leda že hoch pod okénkem
dívce píseň zahude.
A tak mírno, jako k svátku,
zvonek spouští klekání — — —
v tom jak vichr kolem statků
letí čtyři huláni.
Zastaví se u hospody:
„Hejda, pivo, šenkýři!“
Šenkýř smeká v dobré hody —
nesa piva pro čtyři.
Pán bůh s vámi, co ten čtvrtý?
Na kůň svázán provazy,
ran má, jak kdy uštván chrty
jelen k hrobu dorazí.
Hlava k prsům jako svadlá,
ruce v provaz zavity,
prsa jako bez dychadla
a rty rudě podlity.
„Jenom krůpěj podejte mi!“ —
Šenkýř znova načepí,
hulán džbánek srazí k zemi,
až se rozlít’ na střepy.
Sousedé se tlačí mnozí —
„Co to, probůh, znamená?“
„Ani slova!“ hulán hrozí,
a sňal píku s ramena.
Jeden soused šedovlasý:
„Račte, páni, dovolit —“
„Koním chceš-li na ocasy,
dám tě ve dví rozpolit!“
Hurá! Zas už větrem letí —
„Co as čeká vinníka!
Zachraň, bože, našich dětí,
až to kosti proniká!“
A zas ve vsi ticho, k svátku,
zvonek skončí klekání,
a tam hoch jde přes zahrádku
na nejsladší číhání.