Na tvé oko, které něhou dýchá,
píseň nejlíp slušela by tichá,
čistá jako nebes hloub a hvězdná,
sladká jako máj, co moře bezdna.
Na tvé vlasy, stíny tvého čela
dithyramba slušela by smělá,
jako ručej bez pout rozvlněná,
mystickou jich vůní prosycená.
Na tvůj úsměv dojemný a snivý
madrigal by stačil dovádivý,
motýl rozmaru, jenž křídel nachem
posypal by vlas tvůj zlatým prachem.
Na tvá ňadra bující a plná
rondeau patří, pružná jejich vlna
jako refrain dechem vždy se vrací,
oko za nimi se touhou ztrácí.
Na tvé ruce, na tvou bílou šíji
nejněžnější psal bych elegii,
již kdy bez naděje duše lkala;
neb tu naděj objímání malá.
Sonet plamenný tvá přikryj ústa,
rýmy, polibky, v něm prší zhusta.
Sestina zni na tvé tělo celé
nyjící a touhou rozechvělé!
Co dřív tedy? Ruka chví se, zdráhá,
vždyť jest básní sama chvíle blaha,
v které ty se zjevíš mému oku,
vždyť jak hříčku lámeš rým i sloku.
Kdo chtěl zvát tě musou svou a paní,
bohyní — v svém stane horování,
políbí tě, sotva výkřik ztlumíš —
Tomu také nejlíp porozumíš.