Bez vláhy slz svým mračným zrakem hledí,
v ret zuby mlčky tnou a nade stavem sedí!
»Německo, tkáme pohřební tvůj šat,
v něj tkáme trojí kletbu, jíž náš život klat —
my tkáme, my tkáme!
To: klet buď bůh, jejž modlitbou jsme ctili,
kdy zimou tuhl úd a hladem chably síly;
my marně doufali v své spasení,
bůh lásky, dobroty byl nám jen k mámení —
my tkáme, my tkáme!
Klet budiž král, král mocných světa toho,
jenž neznal mírnit bídu a vlád' chudým stroho,
jenž slední peníz na daň z ruky rval
a bez srdce nás jak psy bídné střílet dal —
my tkáme, my tkáme!
A kletba naší macešské buď vlasti,
jež pro nás měla potupu, žal jen a strasti,
kde před rozpukem každý srážen květ,
a hniloba kde na sta červů volá v svět —
my tkáme, my tkáme!
Leť člunek, skřípot huď nám ze stavu svor,
my tkáme dnem i nocí bez dechu, na úmor. —
Německo, tkáme pohřební tvůj šat,
v něj tkáme trojí kletbu, jíž náš život klat —
my tkáme, my tkáme!