Rakev prostá, u ní svíčka,
v rakvi stařec bledý,
vpadlé tváře, vpadlá víčka
na zapadlé hledy.
V noci zápas plný strachu,
potom tiché ráno —
vidíš, starý, dobrý brachu,
máš už dokonáno.
Odbyto máš, starý hochu,
a šlo to tak krátce,
jako bys teď dřímal trochu
z mdloby těžké práce.
K soudu jdeš tak jako z dílny,
kdy už večer kyne,
s námi, starý brachu, sdílný,
nebude to jiné.
Nespočinem dříve taky
nežli navždy usnem,
vpadlé tváře, shaslé zraky,
v hrobním tmavu dusném.
A ta práce jak když vpiše
někdo ji v tvou líci —
spi jen dobře, tvrdě, tiše,
jak spí pracovníci!