Kolem mne svět štěstí, blaha, radovánek,
ku zlatému teleti vše zvedá svůj hled;
zpěvem vábí jitro, zpěvem vábí spánek
a zapřahá oře orgií svých v let.
Já spěchal též — leč osud vrhnul mne zpět
ve náruč bídy… Tam dáno štěstí v plen
a já tu samoten!
Kolem mne hlučno, kol statisíce krouží
páry, elektřiny neúnavný zdroj
a množství bídných po lepším bytí touží
kolem mne o život lid se vrhá v boj.
Já sláb — upracován — z ruky padá zbroj…
Noc boje minula. — Již prosvítá den
a já tu samoten!
Kostnatou rukou bída náš prapor zvedá,
na němž místo slov, mozole se skví,
a strávníky své po celé zemi hledá,
by v pluk seřaděni sledovali ji.
Já bez přátel — rozhodnut, že půjdu s ní!
Bídu i prapor zřím, leč pluk změněn v sen
a já tu samoten!