Každý den z rána v zrychleném kroku
ulicí šerou jde dívčí zjev,
zlomené poupě, osmnáct roků —
v továrnu volá píšťaly zpěv.
Znavená víčka, ubledlá líčka,
olejem strojů prosáklý šat,
v rozmaru pána bezcenná hříčka —
v duši i v těle bolestný hlad.
Veliké sály v divokém ryku,
víření strojů jak ďáblů roj:
moloch je lačný, vše shltne v mžiku,
životy, zlato i krve znoj.
Slunéčko svití a rdí se kvítí,
motýlů v polích laškuje let;
v továrním sále chce moloch píti
zlomené poupě, osmnáct let!