Kravičku vedou ze chléva,
dvůr plný, sotva že stačí,
na prahu vdova omdlévá
a škytá v oněmlém pláči.
Dráb z drsných vyvolá plic:
»Pět zlatých poprvé, kdo dá víc?«
Na prahu zalká žaloba:
»Mé děti, robátka milá,
života naše zásoba,
váš chléb a jediná síla!« —
Dráb z drsných vyvolá plic:
»Pět zlatých podruhé, kdo dá víc?«
»Otce smrt náhlá zlomila,
pět dítek při holé dlani,
a já se v práci schromila,
kde vzít a doplatit k dani?« —
Dráb z drsných vyvolá plic:
»Šest zlatých poprvé, kdo dá víc!«
»Z telátka jsem ji chovala;
když jsme ji na pastvu vedli,
každou jsem krůpěj žehnala,
vždyť z mléka děti mé jedly!«
Dráb z drsných vyvolá plic:
»Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?«
»Každou jsem zvedla travičku,
jíž mléko sladne a tuční,
děti s sedly k ohníčku
a byly na pastvě učni.«
Dráb z drsných vyvolá plic:
»Šest zlatých podruhé, kdo dá víc?«
»O hladu a přec bezpeční!
Groš za sýr ukápne v schránku —
byly to hody sváteční,
když zbylo na pomazánku.«
Dráb z drsných vyvolá plic:
»Šest zlatých podruhé, nikdo víc?«
»Hrozná to, děti, siroba!
Šest zlatých za moje muka!
Prázdna je naše zásoba —
tak srdce matčino puká!«
Dráb z drsných vyvolá plic:
»Šest zlatých po třetí, nikdo víc!«