Co v její duši sváří se a snoubí!
Jak zřel bych v propast, do závratné hloubi,
dno jejíž láká a tím sladce děsí,
jak zřel bych v bouřné moře, spící lesy…
Hle, co v ní stoupá, vlní se a pění,
jest kouzlo, něha, půvab, opojení,
jest vůně snů a jest zlatý pel krásy,
jest myšlenka, jež k životu se hlásí,
sen poupěte pln vláhy a pln rosy,
v němž dřímajíc o paprsk slunce prosí,
chtíc rozvinout květ safíru a nachu.
Já patřím na ni a zřím v svatém strachu,
jak roste v ní, co pro svět nemá jména,
jak v ní se mísí dítě, anděl, žena,
sní dítě, žena cítí, anděl vzlétá!
A před ní leží všecky skvosty světa
a skvosty snů a skvosty poesie,
duch přírody v ní s duší květin žije,
vše raduje se, usmívá se u ní,
a slza rosou jest a vzdech jest vůní,
a motýl, když chce vědět, kterak skvějí
se křídla jeho, letí k tváři její;
když hvězdy nevědí, jak svítit mají,
v hloub jejího se oka zadívají,
svět před ní v lesku, plápolu a květu,
a vlaštovka jsouc poraněna v letu
jde v měkké teplo její ručky mříti!
Což teprv já, který s ní mohu žíti!