Podzimní sluníčko,
sluníčko smutné,
uhasne brzičko,
jako když utne.
Nežli se vytratí,
loučí se s námi,
naposled pozlatí
strop, zdi i rámy.
Naposled ozáří
všecko svým zlatem,
dcerušce po tváři
sjede též chvatem.
Na vlásky skane jí,
svitem je skropí,
ba v zlatou peřeji
celou ji ztopí.
Pohladí naposled
vlásky ty jasné
a než jsi k horám vzhled’,
zanikne, zhasne.
Hádej teď divnou věc,
kde je zrak zočí?
Celičké svítí přec
dcerušce z očí.