Zasmušilý paedagog
mračné stáhl brvy
nad písněmi, jež jsem pro tě
ňader svých psal krví.
Málo je v nich moudrých rad,
mnoho zdobných frází,
mnoho lásky, kterou pouze
prý se mládež kazí.
Dítě prý se učí z nich
ješitnosti pouze,
jak by bylo vínkem žití,
cílem lidské touze.
Třeba kázat napořád
s dlouhou v ruce metlou,
nemoudré jest býti dojat
hlavičkou tvou světlou.
Paedagog je moudrý muž,
on má o tom školy,
ví, co kudy letí nebem,
ví, co roste v poli.
Paedagog je moudrý muž,
já jen zpěvák prostý,
on zří v dětech pouze děti —
já nebeské hosty.
Evo, nad tvou kolébkou
rajské táhnou zjevy,
že’s jich sestrou, moje dítě,
paedagog to neví.