Už zvadla růže lásky mé,
snad byla příliš časná;
však v srdci, žití zahradě,
mně zbyla lilje krásná.
Ta lilje jest mé přátelství,
mé k tobě, drahý druhu;
ty zbarvíš lilji láskou svou
v rozkošnou, růžnou duhu.
Přátelství krásné v prsa má
svou lilji uložilo,
a mně se v prsou stísněných
zas léto rozložilo.
A rád bych létu milému
teď květem lásku splácel,
až bych jak mnohá květina
se v květu vykrvácel.
Přemnohá srdce samotná,
už v světě šírém stála
a, lásky chudí sirotci,
si v koutku zaplakala;
a mnohá zase při první
své lásce touhou zašla,
a mnohá už se rozešla
dřív, než se byla našla.
Mně slabosť divná lije se
ze srdce po všem těle,
jsem rád, že mnohý pevný dub
mně slouží za přítele.
Kol něho slabé větve své
mé srdce věncem stáčí,
a spokojí se, když je dub
jen svojí rosou máčí.
O vyslyš mne, můj příteli,
mám malou prosbu k tobě,
jen malou oběť žádám si
v rozhodné žití době.
Jen malou oběť, pramalou,
a chci se tiše chovat —
o dovol jen, bych zcela směl
ti život obětovat!
To má je kletba jediná
a klam to mého žití,
že žádám povždy od přátel
sám Bůh ví! jaké city.
Že srdce mé pak v příteli
vždy cizince jen vidí,
a oko vlhne, srdce mře
a ret se vyznat stydí.
Jsem pustý piják, pitím jsem
už prohrál mnohé sázky
chci věčně plnou, plnou číš,
ba věčně plnou — lásky.
Tu lásku plným douškem bych
rád z vašich srdcí píval,
a abych mohl věčně pít,
zas vlastní krev v ně vlíval!
Též já jsem vžití obdržel
už klamu plnou míru,
však nevyrvaly klamy ty
mně z srdce moji víru.
Jen že mé srdce na dlouho
pak sobě pozastesklo,
a jako lístek po bouři
se dlouho v slzách lesklo.
K tak mnohým tvářím tisknul jsem
svou touhou rozohněnou líc,
tak mnoho přátel dáno mně —
a hledal jsem jich ještě víc.
A bez přestání, nocí, dnem
jsem nové bratry hledával,
a bylo mně, jak bych si sám
plačící lidi k pohřbu zval.
Když na smrť někdy pomyslím,
mráz děsný tělem běží;
hrob bývá příliš hluboký,
a člověk sám v něm leží.
Až umru, bratří milení,
hrob sami vykopejte;
bych lidem předce blíže byl —
jen v mělký hrob mne dejte.