Zas naděje mi v prsou klíčí, —
lesk hvězdný hustou chmurou kmit’;
zas pevněji se hlava tyčí —
v noc padl svěží jitra svit:
To slibné jitřní vzplání,
té hvězdy těšný jas
jsem zočil znenadání
ve stínu juných řas.
Když nad skrání mu kadeřavou
pěst zaťal strážce surový,
hoch nezbled’ se skloněnou hlavou
a nespjal ruce s okovy,
leč hrdě vznesl skráni
a vzdorně oči zved’
a v těch jsem z nenadání
svit nové doby shléd’.
To nebyl rabský pohled chabý,
jenž zbaběle se chýlí v prach,
kdy stačí dutek zámih slabý
v ráz ubít krátký činu vzmach.
Ve stínu mladé brvy
ten zrak se divě lesk’,
jak blízké bouře prvý
by z něho sršel blesk.
Mně vzešla útěcha z té záře,
že předků stín v nás přece zbyl,
že nevyssál hnět otrokáře
krev jejich všecku z našich žil,
že jiskry, jež jsme střehli
vždy v duchu zjařmeném,
se v srdci synů zžehly
tím jarým plamenem.
Nechť palčivá i výtka srší
z těch zraků mladých v naši hruď,
nechť na čas jejich zápal zvrší
jen bídu naši — vítán buď!
Buď zdráv, ty jarní blesku,
jenž svítáš z juných řas
a věstíš v noci stesku
nám brzké spásy jas!