Utichni teď, struno lkavá,
ticho, bratři! — ztajte dech!
V ruku schyl se dumná hlava,
zbystřete svůj vnitřní slech.
Slyšíte-li? Slyšíte-li?
Z blízka, dáli temný zvuk,
jak by poutem zařinčely
miliony rabských ruk.
Celý svět širý
v nejzazší kout
temnou zní hudbou
železných pout.
Nespočísti, nedozříti,
co nás rabů chová svět,
myriády druhů cítí
stejnou bídu, stejný hnět —
berou nám i slova těchu,
trpět musí otrok něm:
Ticho dole! Ani vzdechu!
Kdo jen špetne — roubík sem!
Ale je rukou
potřebí hnout,
ozve se v tichu
řinčení pout.
Zvuk ten mluví zvláštní řečí,
jíž moc žádná neztlumí,
jíž rab rabu tajně svědčí,
jíž pán bledna rozumí;
řeč ta nejednou mu plaší
s hedvábného lože sen,
děsnou vidinou ho straší,
že již blízek pomsty den.
Tekel ufarsin
v hodovny kout
píše mu ruka
v řinčení pout.
Darmo šepce: „Liché zvěsti!
Bez meče je rabská dlaň,
proti bouři holých pěstí
ochrání mne strážců zbraň“ — —
Až hněv miliónů vzplane,
stráž tvá hrůzou oněmí,
okov ruky upoutané
v děsnou zbraň se promění.
Na lebky katů
v strašlivý soud
stotisíc třeskne
železných pout.