Dost rabů zříme nablízku i v dáli,
jichž stejně jako náš jhem skloněn týl,
jež stejně potupný znak v čele pálí,
jimž stejně bič a pouto za podíl.
Ó, jest jich kolem jako písku v moři,
kdož násilníkům bídně otročí,
kdož s námi ždají vykoupení zoři
z té noci, v níž se věky plahočí — —
Leč nejtrpčí my pijem’ kvas,
všech nesem’ větší muku:
nám jařmo dvojí hněte vaz
a dvojí pouto ruku.
Tam stejná pleť i kleslé ve jhu šíje
i ruky, v nížto bič; tam stejný zvuk
z úst pochopů i zjařmených se lije
a pán i rab jsou téhož děda vnuk.
I zkazky znají, při nichž mocněj’ bije
jich obou srdce v náhlém souznění,
a když sok cizí v čest jich rodu plije,
tu obou krev se stejně rozpění — —
Však jiná pleť v prach šlape nás,
nám laje v cizím zvuku —
nám jařmo dvojí hněte vaz
a dvojí pouto ruku.
V pleť barvy jiné šleh se pádněj’ vrývá
a více bolí, cizí rukou dán;
jen bázlivě nám slovo ze rtů splývá,
neb zvuk ten cizí nenávidí pán.
Vše odporno mu, co nám všeho dražší,
zač on se nítí, protivno je nám,
on z nás by vyrvat chtěl hlas krve naší
a předků znak a zvěst a jazyk sám —
Všech nejtrpčí my pijem’ kvas,
všech nesem’ horší muku:
nám cizí jařmo hněte vaz
a cizí pouto ruku.