Přišli jste mi, písně, znovu
— jak děl pěvec — nevolaně,
jako hnízdo spadlé s krovu;
já vás chytnul v obě dlaně.
Což pak s vámi na bidýlku!
v luh a lesy leťte ruče;
poslouchal jsem jenom chvilku,
jak vám v prsou srdce tluče.
Rozleťte se po vůkolí,
našich krovů družní ptáci,
někomu snad v širém poli
ulehčíte krušnou práci.
Snad že někde s dívčích retů…
— ale nevím, co vás čeká:
ptáčník Čas vás chytne v letu,
to však los i u člověka.
Do paláců, ach to víte,
zaletět vám nepřísluší,
jenom ať mi hlaholíte
chvilku z duše k české duši.
Koncem snad vás do kornoutků
sbalí kupec, — tak se děje!
stačí mně, když slzou v kotuku
dívčina se rozesměje.