Aj, krásná jsi ty,
přítelkyně má,
aj, krásná jsi; tvé
oči — holoubci,
již z pod závoje
tvého (zírají).
Tvé kadeře, toť
stádo koziček,
jež rozběhly se
s (hory) Giládské.
Tvé zuby jsou jak
stádo oveček,
jež ku postřihu
vyšly z koupele.
Má dvojče každá,
žádná nechybí.
Jak červcová nit
(jeví se) tvé rty,
a lahody pln
ústroj mluvy tvé.
Granátu proužky
tvoje spánky jsou,
jež z pod závoje
tvého zírají.
Věž Dávidova
(zdá se být) tvůj krk
je zbudována
stupni do výše,
je ověšena
štítů tisícem,
z nichž každý sluší
k zbroji olbříma.
Dvé prsů tvojich
mladé laňky jsou.
Jsou dvojčata to
jedné gazely
a na pastvě jsou
mezi lotusem.
Až zavane den, stíny pomizí,
já vyjdu sobě k hoře myrrhové
a k návrší si kadidlovému.
Jsi celá krásná,
přítelkyně má,
poskvrny žádné
není na tobě.
Se mnou s Libánóna,
nevěsto,
se mnou s Libánóna
přispěcháš,
popatříš
s temene Amány,
s temene Seníru,
Chermónu,
z obydlí lvic to a
z pohoří pantherů.
Srdce’s mi jala,
sestro má,
nevěsto,
srdce’s mi jala
jedním z očí svých,
jedním kroužkem svých
nákrčníků.
Jak krásná láska tvá,
sestřičko,
nevěsto,
jak dobrá láska tvá
nad víno
a vůně voňavek
tvých nad vše balsamy.
Med čistý kane ti
se tvojich rtů,
nevěsto,
máš med a mléko jen
pod jazykem.
Šat vánek vydává
jak Libánón.
Sad je zamčený
sestra má,
nevěsta,
tok je zamčený,
pramen na pečeť.
Výhonký tvé, toť
zahrada granátů
s ovocem skvostným
cyprů i nardů.
Nard to i šafrán,
kalmus a skořice
se všemi stromy
kadidlovými,
myrrha i aloe
se všemi druhy
voňavých rostlin.
Pramen jsi zahrad,
studnice vody
živoucí,
tekoucí
s Libánóna.
Zvedni se
větříčku severní,
vejdi si
větříčku polední,
provaň mi
zahradou mojí;
potekou proudem
její voňavky.
Vejde můj milý
v zahradu svoji,
pojí ovoce
její skvostného.