Prožil jsem své žití,
jak to mohlo býti,
jak to osud děl; —
jak to život velí,
jak to lidé chtěli,
— i jak sám jsem chtěl.
Svou žeň chtěl jsem sbírat —
nemoh jsem se vzpírat,
když mi řekli: Služ!
Sluha vůli ztrácí,
já hleděl své práci
ve tvář jako muž.
Chléb můj byl mi pánem,
večerem i ránem
jsem ho dobýval; —
ale jed jsem denně
jej tak spokojeně,
jak ho nejí král!
Král kdyby byl třeba
děl: Můj je tvůj chleba, —
byl bych řek: Ty chceš!
leč kdyby děl v zbroji:
Duše tvá je mojí, —
byl bych řek: Ty lžeš!
Tvá je moje skýva,
střecha, jež mne skrývá,
dech, jenž hruď mi dme; —
ale moje snění
při lopotě denní,
králi, to je mé!
Člověk pán je země,
hlas však praví ve mně:
Lidí pán je Bůh!
Jemu do objetí
pán či nepán letí:
nesmrtelný duch.
A když v díle tuhém
kráčím za svým pluhem,
dlaň má neklesá:
slyším země kůru,
jak svá prsa, vzhůru
sténat v nebesa.
Na mé čelo snědé
jak v ty líchy hnědé
padá svit a stín; —
tak žijeme denně
spolu spokojeně,
matka zem — já syn!
Brázdy pot můj pijí,
se shrbenou šijí
mám je přece rád; —
znám svou matku hroudu!
— já v ní do dne soudu
budu klidně spát.