Zpívej, zpívej! tak voláte
Stále, moji přátelé!
Stále k zpěvu vyzýváte
Dálky obyvatele.
Ale ach! jak těžko zpívat,
Jsou-li ňádra stísněna!
Jak přetěžko se ozývat,
Je-li duše sklíčena!
Vraťte mi otcovské nivy,
Vraťte mi rodinnou zem,
Odkryjte mi její divy
S jejím sličným obrazem —
A mé srdce hned své tísně
Jako kouzlem pozbude,
A já budu zpívat písně,
Jimžto rovných nebude.
Až zočím zas ony hory,
S nichžto vidět světa půl,
Až zočím ty svaté bory,
Posetý ten kvítím důl:
Pak se srdce mé rozšíří
Jak po rose zvadlý květ,
Duše má se s losem smíří,
Ústa počnou sladce pět.
Až mi zas ty města, hrady
Před oči se postaví,
Až ty háje, luhy, sady
Zprahlou duši zotaví:
Pak mé srdce žalem spjaté
Rozkoší se rozplyne,
Z ust mých zazní hymny svaté
O Bohu a Otčině.
Až mne zas, o vlasti moje!
Ve své přijmeš náručí,
Až ty písně, žalmy tvoje
Vůkol mne se rozzvučí . . .
Ó v té rajské, slastné chvíli,
V té nadzemské útěše
Vyzpívám vše svoje síly —
A pak umru z rozkoše!