Zima krutá rozestřela rámě
po všech polích, lesích, rovinách;
máti země rubáš na se vzala,
ticho vládne kolem v dědinách.
Stromy holé pozdvihují větve,
jak by ruce k nebi spínaly —
pusto je tam, jako po vymření,
ptáčkové kde jindy zpívali.
Krutý vítr v stromech bolně skučí,
po mýtině sníh tam rozmetá,
půda v slunka paprscích se leskne,
jak by byla stříbrem posetá.
l vlast česká opuštěná, sirá
v spánek klesla pustý, hrobový —
s Bílé Hory zima kráčí krutá —
spjala národ v těžké okovy.
Na mýtinu tlupa lidí vstoupí:
muži, ženy, dítky, starcové
němým krokem v pouť se berou strastnou,
slzou zvlhli jejich zrakové.
V předu muž se béře, vůdce tlupy —
hlavu v bolu k zemi sklopenou;
zastaví se — hořká slza s očí
smáčí hojně tvář mu strápenou.
Kraje vidí druhdy plné květu —
květ již mrazem dávno opadal —
kde dřív slunce slávy svítívalo,
paprsek, ach, slední zapadal.
‚S Bohem vlasti!‘ zalká, ‚Opouštím tě,‘
ranami a bolem posetu,
odpusť, matko, odpusť viny naše,
požehnej svým dítkám na cestu!
Srdce naše viz zde krváceti —
zachovej tě pevnou mocný Bůh;
tělem v dáli — ale srdcem blízko,
u tebe vždy, drahá, bude duch! —
Mlčí — pro bol nelze mluvit dále —
všechen sbor se žalem rozechvěl;
klesnou na zem, zmrzlou líbou půdu,
žalný hlas se lesem rozepěl:
»Nevzali jsme ssebou
nic, po všem veta —
jen biblí kralickou,
Labyrint světa.
Tatry, vy přijměte
nás v té úzkosti —
u vás chceme žíti
i složit kosti! —«
Duní kroky — čím dál slábnou více,
ohlas písně nese vítr dál; —
provázej vás ruka všemocného —
zapomeňte v dáli na svůj žal! —