Vinař, maje z toho světa jíti,
syny k lůžku povolal:
»Milé dítky! byste mohly šťastny býti,
otce svého ještě v hrobě ctíti,
snažnou péči na sebe jsem bral:
poklad, který ve vinnici leží…«
V tom svou duši Pánu Bohu vzdal.
Pochovavše otce, všickni běží
toho hledat pokladu:
každý kopá, přehledává, kde co leží,
pole, háj i zahradu;
ale běda! nikdež není
poklad zlatý k nalezení.
Zatím jaro v nové spanilosti
úrodou svou zemi zdobilo,
pole bohatstvím a krásou odilo.
Vidouc bratří s veselostí
vinnici svou krásně kvésti,
počali řeč mezi sebou vésti:
»Práce jest ten poklad, kterýž umíraje,
milý otec zanechat nám chtěl« —
K práci, otce v duchu svém žehnaje,
k práci hned se každý z bratří měl,
přesvědčen, že čestná pracovitost
nejjistější bývá mohovitost.