Jen duj, jen duj ty vichřice;
když tebou strom i keř se zmítá,
tu vesele mé dláto lítá
tu duch zaplane nejvíce!
Já v mysli těkám za tebou,
a síla, jež mi v hrudi stydla,
zas dme se tužbou plamennou,
a duši mojí rostou křídla, ponoří
a jiskra mého nadšení
zahárá v mocném plameni,
Ha, velebný to věru cit,
když mohu obraz duše svojí,
jejž dlouhou péčí nitro kojí,
své ruky vzmachem v mramor vlít!
Hle! každá rána kladiva
zde nový půvab odkrývá.
Tak i s kalichu lilie,
nežli se v poupě rozvije,
za listem lístek dolů padá,
až náhle z rána lilje mladá,
v nádherné kráse rozkvětlá,
kalich do světla.
Jen duj, jen duj ty vichřice;
když tebou strom i keř se zmítá,
tu vesele mé dláto lítá,
tu duch zaplane nejvíce!«
Noc minula a svitlo ráno,
a dílo mistra dokonáno.
Amor a Psyché! — —
Jaká něha
a jaký oheň lásky šlehá
z těch božských tahů plamenných,
jaký to půvab se rozlívá
a opět v jemné kouzlo splývá
po údech těla souměrných!
Sám mistr diví se a žasne,
když stopuje ten soujem vnad;
však brzy vřelý zápal hasne,
a v umělcovo srdce vkrad’
se nedůvěry starý had.
Snad proto jsem ze svého nitra
vší pílí tebe vytvořil,
bych nespokojen s tebou zítra
tě vlastní rukou rozbořil?
Ha, zdaž to není vášeň pouhá,
zda vysílené duše touha,
zda krev to v žilách žárem buší
a otravuje chorou duši,
či snad jest bludem umění?
Na ráně mého kladiva
zda odlesk božství spočívá,
či snad mne klame nadšení?
Či klamem též byl onen zápal,
kterým se mladík dláta chápal?
Tož Boha vzývám v chvíli tu,
má-li s mou bídou soucitu,
ať zjeví se mi v blesku živém
a ukáže mi náhlým divem,
že povolán jsem k umění!«
A černá noc se přivalila,
s ní divých živlů soptění,
ve mračný závoj hvězdy skryla,
a za náhradu rozžhla v něm
svých sírných blesků diadém.
Divoký vichr v lůně skal
se žalnou písní rozléhal,
a hrom burácel k tomu reji,
i blesk plál v mraku divočeji.
Jak třtina větrem, tak se chvěl
na loži mistr v divých snech,
když v hromů víru blesk tu sjel,
a dílna stála v plamenech.
Uleknut skočí mistr s lože:
»To není smyslů mámení,
teď v blescích mluvíš ke mně, Bože,
již znám, již znám tvé znamení!«
A divý žár mu v srdci vře,
když dvéře dílny otevře,
a div se žasem nepoděsí,
když všecko vidí v jedné směsi;
však divem božství trne hnut:
Amor a Psyche — nedotknut!
Nad ssutiny, jež kolem leží,
a mezi blesky, které plají,
se jeho sochy pozvedají
v své nesmrtelné kráse svěží
a samy svědčiti se zdají:
co ušetřil Bůh bleskem svým,
že patří věkům budoucím!
A mistr pohnut klesá v prach,
v hlubokých tona myšlenkách,
a bouře, která nocí duje,
úmysl jeho potvrzuje,
a blesk, jenž posud mrakem lítá,
ten zastaví se v běhu svém
a na mistrově čele splítá
budoucí slávy diadém.
(Z Epických básní. — V Lumíru, 1874.)