Tam vysoko mi řekla nebesa
i v jemné cloně mlhy celá zem,
purpuru zář, jak padla do lesa,
údolí kouzla čistým obrazem,
slavíků píseň, horských tišin květ,
že milovat mám svět!
Tam vysoko mi řekl bystřin šum
a život dole v sítí drsných cest,
těch klopot, žalů, radostí a dum
a na vše němá, zlatá sprcha hvězd,
tam osten vryt, tu růže půvab vset,
že milovat mám svět!
Tam vysoko mi řekl okamžik,
jenž pohledět mi v hloubku žití dal,
paprslek lásky, jenž mi v srdce vnik',
měsíce srpek, jenž mi v oči plál,
vzpomínek milých celý družný let,
že milovat mám svět.
Tam vysoko mi řeklo srdce mé,
jež bilo s oddaností sudbě vstříc,
že růže své si každý neseme
a těžko soudit, kdo jich nese víc,
a byť mi svadlá nerozkvetla hned,
že milovat mám svět.
Tam vysoko mi řekl sám Pán Bůh,
že stojí za život pln běd a tmy
chvil čisté jasno, vonný jejich vzduch,
byť návrat kynul v boj a do přítmí,
za okamžiků teplo, zář a vzlet
že milovat mám svět!
(Z „Okamžiků“. — Ve Květech, 1890.)