Marie, Hana, dvě jména milá,
panny jak jarní růže květ:
která by z obou milejší byla,
nikdo nemůže rozumět.
Jest-li že jedna promluví k hochu,
do ohně by jí k vůli šel;
pakli se druhá usměje trochu —
na první zas by zapomněl ! —
Nastala půlnoc. Po nebi šíře
sbor vysypal se hvězdiček,
jako ovečky okolo pastýře,
a pastýř jasný měsíček.
Nastala půlnoc, všech nocí máti,
půlnoc po štědrém večeru:
na mladém sněhu svěží stopu znáti
ode vsi přímo k jezeru.
Ta jedna klečí, nad vodou líčko;
ta druhá stojí podle ní:
»Hano, Haničko, zlaté srdíčko!
jaké tam vidíš vidění?«
»»Ach vidím domek — ale jen v šeře —
jako co Václav ostává —
však již se jasní — ach, vidím dvéře,
ve dveřích mužská postava !
Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu — znám jej, znám!
na něm ta kytka, co dostal ode mne —
můj milý Bože! Václav sám!!««
Na nohy skočí, srdce jí bije,
druhá přikleká vedle ní:
»»Zdař Bůh, má milá, zlatá Marie!
jaké ty vidíš vidění?««
»Ach vidím, vidím — je mlhy mnoho,
všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho —
zdá mi se býti v kostele.
Něco se černá mezi bílými —
však mi se rozednívá již: —
jsou to družičky, a mezi nimi —
pro Boha! rakev — černý kříž!«