Hle, zavřelo se, hřmějíc, rudé moře,
a Faraón jak slunce v bezdno kles',
a jeho voj jak hrdých palem les
i zlaté jeho vozy, bílé oře,
vše utonulo při krvavé zoře,
a Israelem jásá divý ples,
že podrobený vítězem jest 'sléz,
že skončeno to staré, dlouhé hoře!
Tu zasáhli tež andělové v strunu;
však bouř zadula od Božího trůnu,
a velký hlas jim kázal mlčení:
»Kdo odváží se o radosti pěti,« —
tak tázal Bůh se v bouře dunění,
»když na dně mořském leží moje děti?«
(V Lumíru, 1879.)