Přilítla Smrtka z dalekých končin
na bílých křídlech sněhových,
spoutala vody mrazivým dechem,
trousila větrem sníh a sníh.
Z daleka chladem uspala květy,
zahnala ptáky zlekané,
všecko se třese, umírá, tichne,
její kde peruť zavane.
Rozpjala Smrtka plachetku bílou
po našem kraji. Ledovým
zavládla tu, jak po věky věkův,
čarovně smrtným žezlem svým.
Náhle to praskne ledovou korou,
jako když vlnka touží ven,
zahvízdne kos, — proč stále jen mlčet?
zašeptá ptáček nejeden.
Z proutečku jívy kočička skočí,
tu tam se pupen nalívá,
a jako maní rozkoší jaté
slunko se na zem zadívá.
Smrtka se leká: »Co jen ten život
znamená, kde je poslušnost?«
V mlází to dýchá, šepotá, pinká,
potůčkem zurčí: »Dost, už dost!«
Smrtka se zdvihá — slunko ji pálí —
odlétá v dál, a sprchlý sníh
s perutí jejích rozkvétá v květy
sněženek jasně bělostných.
Bude zas volno, veselo, šťastně
křidélek plno — úsměvů,
podléštky mrknou, zvoneček hlesne,
do květu všem a do zpěvu!
Pod střechou těsno, vyběhnou děti
s jásotem jako ptáčata,
slunko den za dnem vykouzlí pěkně
do růžová a do zlata.
(Z Pohádek veršem.)