Po náměstí Staroměstském
chumelí se lid;
ticho zástupem však vládne
hrobový jak klid.
Proč tak lidstvo slzy roní,
pěstě zatíná?
Což to mužům zuby vztekle
do rtů zatíná? —
Tam u prostřed lidstva davu
stojí z Chlumu pán,
vypravuje, jak byl spálen
drahý mistr Jan.
A když on a Václav z Dubé
koženců svých lem
odhalivše, vyňali z nich
onu černou zem:
tu se ticho rozbouřilo
v strašný pláče jek,
do pláče pak veškerého
zařve pomsty vztek. —
Mužové dva jen v té bouři
pražské chudiny
stáli jako vlnou rvané
němé skaliny.
První černě zakuklený
ledový jak mrak;
pod kloboukem blýská se mu
děsný očí zrak.
Klobouk hlouběj' v čelo tlače
kráčí hbitě dál,
za ním strašný pes se vleče —
bylť to Vaclav kral.
Druhý tichý muž tam stojí
v kroji slovanském,
hlavu níže kloně hledí
na tu pražskou zem;
při tom jilec meče drtí
svalovitá pěst,
vojína až k rozjímání
zbudí jilce chřest;
hlavu plnou hněvu zdvihna
plaší z duše sen —
pod přílbou, hle! září hrůzně
jedno oko jen.