Zašuměla nad mou hlavou
velepíseň pralesa;
o věčnostech se Šumavou
rokovala nebesa.
Zněly stromy od koruny
po kořen až v srdce hor,
hluboké i jemné struny
všecky napjal zvučně bor.
Každým dechem toužebněji,
výše jal se vát i hrát,
jak by víc a výmluvněji
povědít chtěl ještě rád.
Pěl tak mocně, pěl tak jemně
v šerých větví objetí
o mladosti této země,
v nižto sáhá pamětí.
O pradávném putování
s neklamnými průvodci,
o budoucnu, o svítání,
o hvězdách i o noci.
O té pouti dálném cíli
pělo nebe šumem svým;
byl to hlahol věčné síly
zlahozený tajemstvím.
Ó jak vály zpěvy ony
rtoma větru slavně dál,
a mé srdce všemi zvony
vpadlo lesům ve chorál.