Když Nero bohům podoben chtěl býti
a cítil, césarů že pyšný nach
ho nepovznáší dost, tu jal se sníti
o křídlech genia, jichž mocný vzmach
jak vichr vznáší do azurné výše,
tam mezi hvězdy nad pozemský prach.
Chtěl pěvcem být, a celá jeho říše
vstříc jásala mu s hnusnou podlostí,
když v lyru zasáh' v samolibé pýše.
I Grécie, kdys země volnosti
a uměn sídlo, nadšení mu lhala
a potlačila pocit směšnosti
a věnčila jej laurem, který sňala
s čel bohorovných hrdin rouhavě, —
tak málo, ponížená, cti své dbala!
A pěvci, již s césarem střídavě
o zápas pěli, kazili své zpěvy,
chtěl každý podlehnout, neb mrákavě
pod brvou tyrana číhaly hněvy.
Tu vyskytl se jinoch od Korinthu,
zrak jeho čistý byl jak oko děvy
a vlasy jako proudy z hyacinthu
mu s temena na hrdá prsa spěly
až do chitónu řasných labyrinthů.
Stál na jevišti, oči jeho tměly
se nevolí, když Nero zazpíval
a chvály nestoudné až k nebi hřměly.
Pak zasáh' v struny, zvuk se rozlíval
po divadle jak světlo po azuru,
kam v nadšení se jinoch zadíval,
a píseň jeho vznášela se vzhůru,
jak z hrdla slavíků by stoupala,
a neviděl tu těžkou, temnou chmuru,
jež na čele se vrahům sbírala,
až závistivý césar pokyn dal
a jejich dýka hruď mu bodala.
A umíraje zpíval píseň dál,
a kolem jak by všechno zkamenělo,
neb každý hněvu césara se bál. —
Tu náhle se všech stran to zahučelo
jak hromu třesk, a věnce lítaly
z čistého zlata, až se mrakem tmělo:
to mramorové sochy tleskaly,
jež kolem stály, zbytky krasších časů,
a jejich věnce se to míhaly
nad jevištěm ve slunce zlatém jasu.