Dí Život — znám, ó, znám ty přísné tahy
a stokrát zřím je na své pouti denní:
»Tvé myšlénky, tvé city a tvé snahy
jen ať se v zrno, zrnem ve chléb mění.
Jak pole žírné budiž duše tvoje,
ať klas jen na klas tísní se a chýlí,
jen on je hoden práce, potu znoje —
co vzroste víc, je plevel jen a býlí.
Jen klasu béře dech a sílu! hlásá,
je třeba vyplet, vyčistit svou líchu!
Že líto ti ho a že přec v něm krása?
Jdi, blázínku, a nebuď moudrým k smíchu!«
A otrok chleba, zoral jsem své pole,
Pad’ krásný les jak snění dětské stmělý,
kde květy plály v jednom velkém kole,
teď plné klasy, klasy vypučely.
Však marno všecko. Květy milované!
I mezi klasy, z kterých musím žíti,
má láska jako ohnivý mák plane —
a poesie modrou chrpou svítí.