Dech mlhy podzimní tkvěl na krajině,
byl podvečer. Já tenkrát z toulky líně
s hor níž a kamenitou silnicí
mdle, uprášen zpět šel jsem k vesnici.
Kol víc a víc se tměly šerem lesy…
A náhle ozvala se píseň kdesi,
proud vzduchu blíž a blíž hlas hudby vál:
tu v cizině kdos českou píseň hrál.
Ó hymnu národní, jež slok svých steskem
zrak zarosí nám palčivých slz leskem,
jež počíná tak touhou tlumeně
a v jásotu zas končí nadšeně.
A struny houslí tak se jemně chvěly,
jak by se bolem tajným rozželely,
jak jejich zvuk by živou duší byl
a neznámý stesk hráčův pochopil.
Tu duchem vzrušeným já mocně chápal
těch tónů kouzlo, muže mdlého zápal,
jenž cítí pozdrav domova chvíť duší svou
při písni, již hrá kapela vždy — před bitvou!