Muž a žena hromádky dvě skalí,
tepajíce chleba, dobývali.
Proudy potu po skráních jim tekly
zvoní poledne, hned oba klekli.
Zdvihli ruce ku modlitbě spjaté,
pohlíželi ku obloze zlaté.
Dí pak žena: »Hlad mám nevýslovný«
rychle uchopila uzlík skromný.
Z uzlu brambory se kutálely
v slupce; jedli, vodu připíjeli,
až nezbylo jediného ani.
Pak se pustili zas do tepání.
Tu se děvčátko k nim přikolíbá,
školačka, jich tvrdé ruce líbá.
Matka krajíc chleba vyndá pro ni.
»Jak je chutný, maminko, jak voní!«
»Ba že voní!…« rodičové děli,
a oběma koutky úst se chvěly.
Sklonili se ku hromádce skalí,
v potu tváře chleba dobývali.