Starý rytíř blízek smrti
syny k sobě zavolal,
by požehnal skráně jejich,
rodné statky své jim dal.
»Drahé děti, brzy k sobě
povolá mne mocný Bůh — —
hle, tam vizte dědictví své:
ostrý meč a klidný pluh!
Tobě, synu starší, statný
meč ten budiž údělem,
vládni hradem, chrabrosti pak
zůstaň věrným přítelem!
A ty, synu mladší, tichý,
vezmi v podíl tento pluh —
tam v údolí v polích, chýších meč
žehnej tobě dobrý Bůh!«
Starý otec zemřel klidně,
a již vložen v země klín,
k dědictví se svému vrátil
s celým srdcem každý syn. —
Na hradě tam starší vládne,
již zní kolem chvalná řeč,
nad něho že reka není,
ni nad jeho ostrý meč.
V klidu však a ve tichosti,
v smavém vonném údolí
bratr mladší s vesničany
v tiché práci zápolí.
Čí však práce z obou bratří
přetrvala dlouhý věk?
Kterou mladší pluhem konal,
či vítězem zůstal rek?
Viz ty šedé zříceniny,
tam dřív sídlil mocný pán,
tam někde v sklepě leží
tupý a rzí rozežrán.
Avšak hleď tam do údolí,
jak se v slunka záři stkví,
jak se v šíř i dálku vlní
zlatých klasů bohatství!
Tiché, zbožné, svaté práci
žehnal hojně dobrý Bůh — —
posud tam se v pilné ruce
leskne starý klidný pluh!