Neptej se mne, proč tak vřele
k otčině své drahé znám se,
a na službu její cele
v každé době oddávám se.
Otčina má, toť je role,
na níž stojím z vůle boží,
již mám chránit od koukole,
v níž mám množit Páně zboží.
Otčina má rájem je mi,
radostí a blaha zřídlem,
Bohem danou jest mi zemí,
našich světcův, otcův sídlem.
Tady bujněj zrají klasy,
krásněj růže zakvítají
a slavíci svými hlasy
líbezněji klokotají.
Tady něžné ptactva písně
mocněj zvučí v jemnou duši,
tady radost, tady tísně
hlouběji duch jímá, tuší.
Tady živěj srdce bije,
čileji krev proudí tělem;
nebo otcův duch tu žije
nad hlavami — nad popelem.
Tady stála má kolébka,
tu mi otec moudrý kynul,
pěstila mne ruka hebká,
a já k matince se vinul.
Tady v hrobech drahé kosti
otce, matky, dědův tlejí,
a o slavné minulosti
věštebné mi písně znějí.
Tady zřím-li širo vůkol,
vše mi tajnou káže řečí:
Bůh že mi tu vytknul úkol
na úloze na člověčí.
Proto po svůj život vřele
k otčině své drahé znám se,
proto na službu jí cele
z vůle boží oddávám se.