Již půlnoc rozložila se po táboře českém,
v královském stanu lampa se kmitá temným leskem;
tam král u stolku sedí a trudobledou tvář
do dlaně tiskna, zírá v plaménku tichou zář.
Na stole před králem popsaný list se bělí;
král, kdykoli naň hledne, tu nevýslovné žely
se z oka mu zatřpytí, a duše leknutí
vyráží z prsou těžké, bolestné vzdechnutí.
Teď opona se zdvihne u Přemyslova stanu,
a hle, sem vážně kráčí sbor ozbrojených pánu,
a vůkol krále řadí se statných vůdců pluk;
než Otakar neslyší železných kroků zvuk.
A opět ticho v stanu — po teskné jenom chvíli
z útroby Otakara bolestný vzdech zakvílí.
Tu Milota pán z Dědic se blíže k stolu hne
a krále z rozjímání tím slovem vytrhne:
»Náš králi nejjasnější, rač oznámiti mile,
proč povolal jsi k sobě nás této noční chvíle?
My, vojínové tvoji, jimž rozkaz jest byl dán,
čekáme, co povelí přeslavný král a pán.«
Tu Otakar se zdvihne a okem velebnosti
pohlíží přísně na zástup nočních hostí.
»Čti!« zvolav, pánu lístek přednímu podává,
a ruce křížem klade na trudná prsa svá.
A Milota se chvěje, v list zírá s hrůzou v tváři,
na níž se střídá bledost s krvavou prudkou září.
»Čti hlasitě!" král velí, »by známo bylo vám,
před kým a kdo osudnou výstrahu poslal nám.«
Pán z Dědic čte: »Věz, králi, že ve tvém vlastním voji
se úklady a zrada k zítřejší bitvě strojí;
již bídník vyvolen, by hrot ti v srdce vklál,
tu zprávu dává tobě — Rudolfus, římský král.“«
List přečten. Otakarův hlas teď se bolně chvěje:
»Hle, přátelé jsou zrádci a nepřítel nám přeje!
Tak jestli tomu, nuže, s dýkami páni ven!
Proč podlý vrah tu čeká na slunce jasný den!? —
Úkladně mám-li klesnout v ohavném, zrádném boji,
tu jsem — tu prsa nažím, — tu oběť vaše stojí!
Uspořte ran a krve oddaným druhům mým,
ať za všechny sám jeden již nyní krvácím!«
Tak krále nezdobila posvátná slávy zoře
ni tenkrát, když podmanil severních končin moře,
jak teď, an s prsem nahým uprostřed pánů stál
jak oběť bohatýrská, velebný Čechův král.
Před králem na kolena teď vojínové klesli
a k svému pánu ruce i hlasy vroucné vznesli:
»Ó pane! k slávě vedl nás vítězný tvůj lev,
věrnosti důkaz podá ti srdcí našich krev!«
A páni znaků hvězdy, trojříčí, orlice,
lva, ostrve, a lekna pozdvihli pravice;
i Milota, pán z Dědic, teď věrnost přísahal,
by nejen vlast a krále, — i nebe oklamal!