Král Otakar ležel na poli,
byl zkrvaven a blátem zbrocen celý —
v daleku rohy hlaholí,
kolkolem strážné ohně se chvěly.
Král Otakar ležel na poli,
prsa tak krvavá, tvář měl tak bledou;
ty rohy tak dutě hlaholí:
to ti čeští zrádní páni z bojiště jedou! —
Kdo, králi, vezme tvou korunu,
kdo, králi, zvedne tvůj štít?
Tvůj synek je malý, tvá žena je chladná,
svůj lid jsi zašlapal, šlechta je zrádná,
co z tvého království má, pane, být? —
Koruna leží ve blátě,
meč zlomen, helma je v půli —
O čeští páni, komu jste to vy,
komu jste to udělali k vůli?!
Až svitne zoře, až svitne den,
tu korunu někdo si zvedne,
tvůj meč, jak je tak zkrvaven,
vypadne z ruky ti ledné. —
Králi, tvou korunu někdo si zvedne!
Ale kdo zvedne tvůj zlomený štít,
kdo z prachu a bláta tvůj ubohý lid? —
Slyš, český králi, vstaň a pojď se bít!
Uprostřed mrtvých jak ležel tu on,
z královských prsou se vydral ston,
uprostřed mrtvých to zařinčí v ráz, —
to český král v zbroji se zvedá zas,
a v oko zář, v líc krev se vrací bledou:
»Hoj vstávejte, budem se bíti zas!«
I zvedají se mrtvoly,
a král naslouchá v hluchou noc,
jak v dáli rohy hlaholí:
»Hoj vstaňte! To můj český lid
nám táhne na pomoc!«
A teď se zvedl jeden trup
u nohou králových, naslouchá v dáli —
pak na krále upřel líci tak bledou:
»O pozdě, pozdě vzpomínáš, králi! —
To ti tvoji čeští páni z bojiště jedou!« —
I klesl král, jak v bouři klesá dub.
(Ze života. — Poprvé v Lumíru, 1883.)