Ajta jeseň! Krásy mizne ráj,
utajen zápach louky ambrové,
zasmucuje plésavý se háj,
a lesem chřestí pršky listové.
Do zrcadla stříbrných tokův
se nenahlídá kvítnatá pažiť,
hlas pěvných lásky výrokův
přestal utěšené pastviny blažiť.
Povzbuzený předcitem časův
dalekou se na pouť vystrojil jeřáb
do blažených pod nebem pasův,
kamž ho stálý tíhne léta váb.
Aj nastala má jeseň také:
líce spadují, smysly se tmějí,
péče kolem smutnooblaké,
vše druhdy jaré síly hybějí.
Ó duše má, stroj se z údolí,
jež zima severem náhle zamrazí;
pospíchej v ty blahé rolí,
kde života žádná smrt neobrazí.