Přiletěly k duši jako drobné pýří,
hvězdy v temné kštici, písní zvonil ret,
v hlavě divným ruchem tryská to a víří,
jako v máji zašlém, v kouzlu mladých let.
Kdo jste, hosté vzácní? Kam váš rej se chýlí?
— Vesmírem všech věků hřmíme jasem, tmou,
námi lidské srde směje se a kvílí,
s námi v číši mládí zlatí snové jdou.
— U kolébky děcka pějem dumku hravou,
v slze matky třpytne veselý náš smích,
čelo muže laurem věnčíme a slávou,
v hrob mu dýchnem klid a vzpomínku, když ztich’.
— Nade vřavou lidstva věsíme svá křídla,
co v nich per, to duh a paprsků a krás,
srdce k sobě táhnem v štěstí věčná zřídla,
než nás ruka strhla — prchnem v dáli zas.
— Ve věčném tak shonu houpáme se v zoři,
marně člověk zmámen chce nám patřit v zrak,
nové hrady zlaté před ním rej náš tvoří,
v skálu vrhnem růže, hvězdy v černý mrak.
— Voláme: Jen k výši dej se hrdým letem!
A když v touze marné dolů zdrcen pad’,
skráň mu obsypáme nových tužeb květem,
v ucho šeptáme mu: Dnes ne, zítra snad!
— Ale rej ten stálý, věčná tato změna,
plna štěstí, plna sklamání i běd,
v tůni času znikne — a čím člověk stená,
rozpučí v máj zlatý, ztaví sníh i led.
— Bude skutečností, sen co zdá se vrátký,
jarem zazvoní to v lidstva širý kruh,
a když k hvězdám vzlétne — nevrátí se zpátky,
v náruč nekonečný sám jej strhne Bůh!