Vy hory, hory modravé
co z daleka mne pudí k vám?
Je klid a mír to přítulný,
jenž dechem luzným vane tam?
Já vracím k vám se z ciziny,
mne srdce táhne, pokoj nedá
a jako ptáče uštvané
skrýš tichou mezi vámi hledá.
Vy hory, hory modravé,
ja ssaju dech váš ve hruď svou,
a každým vonným vanutím
má ňadra mocněji se dmou.
Vy zas mne touhou plníte,
mně svět se míhá kouzlem jasu,
ja vrhám opětně se v proud,
bych v dálavě snil vaši krásu.
A tak mé srdce vmeteno
je do příboje temných skal —
mne moře vrhá k útesu
a útes nazpět v burný val!