Již pevnosť dobyta, dým k obloze se valí,
krev kupy mrtvých těl, kam padne zrak, vše halí,
v ryk strašných vítězů se mísí mroucích sten
a v pozdní podvečer již uzrál hrozný den.
Však ještě poslední se nedořeklo slovo!
Na náspu jediném, hle, vojsko odpůrcovo
juž sbité, ztenčené se ohrazuje zas
a těžkých palisád se valí nocí hlas.
Dva bratři — vůdcové, až k smrti unavení
se sešli tam. Děl brat: »Již naděje zde není,
a kdyby archanděl nám přišel na pomoc,
zde našim poslední již bude tato noc.
Mám povražditi dát svých dobrých dětí řady?
neb v lepším případu je pomřít nechám hlady?
Ne! Raděj odvedu své zbytky noční tmou,
ať ve svobodný kraj neb do zajetí jdou!«
A druhý křikl: »Jdi! Já nedržím tě déle!
Jen jdi a pokoř se před tváří nepřítele,
jak porob žij si dál, i ty i národ tvůj:
ne zítra zvítězit, jen umřít úděl můj!
Los podlý otroka mne mine — z cizí ruky
já život nepřijmu jak dar, ni moje pluky,
však co je mé, to mým zde rukám nevyrvou:
Té bašty nevydám, leč teprv s hlavou svou!«